Hezky si hraj a nezlob!

Poznáváte tyto věty?

Rodič: Není ti zima?
Dítě: Není.
Opravdu ti není zima?
Si myslí, že jsem špatně rozuměl. Nebo že nevím co je to zima. Nebo co vlastně?
Vezmi si bundičku, ať ti není zima.
Co že. Ona mi asi nerozuměla, že mi fakt není zima. No teď už jsem se naštval, a i kdybych měl zmrznout (i když jsem to původně neměl v úmyslu) si bundičku fakt nevezmu a nevezmu. Ani mikinku ani cokoli jinýho.
Podívej, Anička má bundičku, měl by ses také obléci.
Co je mi do Aničky. Té možná zima je, ale mě ne.
Buď hodný chlapeček a obleč si bundičku, podívej, je s tvým oblíbeným spidermanem.
Takže když si jako neobleču tu pitomou bundu, tak budu za zlobivýho grázla. Jak zlobení souvisí s tím, že mi není zima a že nemám potřebu se obléknout. Tomu nerozumím. A navíc do celého toho vydírání ještě zatáhla Spidermana. Já si tu chci hrát na písku a ne furt řešit bundičku. Já si jí snad obleču, abych měl klid a svatej spiderman taky a abych si už konečně mohl chvíli hrát.
Tys mi nerozuměl, koukej si oblíct tu bundu.

Dítě se buďto vzepře, naštve a bude z něj zlobivej grázl (co si on myslí, že si budeme myslet) nebo se podvolí, obleče si bundu, přestože mu vůbec zima není a jestli je Anička oblečená nebo ne je mu dost jedno, ale stejně zůstane naštvané uvnitř.

Náš vztah k osobní odpovědnosti

To, jak jsme vyrůstali, ovlivňuje náš přístup k práci, k podnikání, k odpovědnosti. Například podnikání je na jedné straně obrovská zodpovědnost, na druhé straně nezměrná svoboda. Někoho takové prostředí nadchne a cítí se v něm jako ryba ve vodě. Jsou naopak jedinci, kteří by takový „nášup“ zodpovědnosti a svobody uvedl do obrovské nepohody. Kořeny těchto pocitů pocházejí z dětských let, od narození (už způsob porodu ovlivňuje naši vůli a cílu dosahovat cílů – vzdám to a někdo mi pomůže – císařský řez).

Následuje přístup rodičů, tzv. výchova. Nemám tento výraz v oblibě, protože v pojetí většiny společnosti se jedná o manipulaci. Vznikají a časem se ukotvují vzorce chování, které nás provázejí po celý život a projevují se v různých oblastech života. U někoho víc v mezilidských vztazích, u někoho v práci, ale podstata a kořeny jsou shodné. Pokud například děti příliš obskakujeme, neustále se jich ptáme, zda něco potřebují – vytváříme v nich zvyk, že se nemusejí starat, zda mají všechno, zda mají úkoly hotové atd., nenesou sami zodpovědnost za své konání. Běháme za nimi neustále s mikinou, nepoznají sami od sebe, že je jim chladno. Píšu to zjednodušeně na příkladech, které jsou jednoznačné.

Přílišná starostlivost blokuje rozvoj potenciálu

Neustálé starosti a otázky, zda má dítě hlad – samo potom nepozná, kdy má doopravdy hlad a kdy má také dost, kdy je nasyceno. Nezná svoje potřeby a nenaučí se je řešit, říkat si o jejich naplnění. Naopak očekává od okolí, že mu bude i nadále jeho potřeby plnit automaticky. Pokud to okolí nedělá, mohou vznikat pocity vzteku, nespokojenosti, naštvanosti na ostatní (oni přece nefungují, jak já jsem zvyklý). Neustálé otázky a udávání pokynů ke všem činnostem vedou k nesamostatnosti, k pocitům neschopnosti („ona to hlídá a dělá za mě, protože já to nedokážu. Tak to ani nebudu zkoušet , protože bych byl neopatrný, sám bych to určitě nezvládl.

Jsou to potom věční říkači slov a vět typu:
To je hrozně těžký.
To nemůžu zvládnout.
To nemá cenu ani zkoušet.
To jsem nikdy nedělal, nevím jak se to dělá.
To nejde.

Dopředu vzdávají cokoliv. Krátkodobě se nechají odradit dílčím neúspěchem a tím „zabijí“ celou aktivitu. Například ve 20 letech mají úraz na lyžích, ale na základě strachu z dalšího úrazu už raději nelyžují, protože je to nebezpečné. Začne se tak vytvářet spirála strachu, událost – neúspěch – raději se vyvaruji události, takže útěk.

Dlouhodobě to vede k tomu, že spoustu činností nedělají vůbec, postupně a postupně se pokusy o inovace vytrácejí z jejich života a nakonec přijdou deprese, závislosti. Jejich potenciál není rozvíjen a naplňován.

Například podnikání je přesně o opaku. Zkoušet nemožné, zkoušet a dělat věci, které mohou skončit neúspěchem. Ale za každým neúspěchem je spousta zkušeností, které nadále můžeme využít a dojít díky nim k úspěchu.

Další nevyřčené myšlenky našich dětí:

Nelez na strom, vždyť to neumíš.
A jak se to mám asi tak naučit, když nikdy nemůžu lézt na strom.
Dítě běží.
Rodič: Běhej pomalu
Dítě: Jak se to asi tak dělá? Zkus si to sama, běhat pomalu.
Buď opatrně ať neupadneš!
Si myslíš, že chci upadnout a odřít si koleno schválně. Že všechno co dělám dělám proto, abych si odřel koleno.
Hezky si hraj a nezlob.
Hrát si umím, ale jestli je to hezky, to netuším.
To nemůžeš to je pro veliký, to můžou jenom veliký
Už bych moc a moc chtěl být veliký.
atd atd.

Postupně se učím nehřešit slovem, neříkat věci, které jsou zbytečné. Někdy se mi to daří, někdy méně. Když nevím jak reagovat, tak je nejlepší nereagovat vůbec nebo s odstupem.

 

 

Jak si zachovat vnitřní klid v každé situaci? Jak krotit svoji pozornost a lépe se soustředit? Zvu Vás do světa klidu a harmonie, přidáte se? Můj příběh si přečtěte zde. >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Napsala jsem pro vás eBook „9 tipů jak na sebe nezapomínat“

    Chcete se dlouhodobě cítit skvěle? Získejte 9 praktických rad jak na to na 30 stránkách.

  • Nejnovější články
  • Potkáme se na Facebooku